Příběh Bílé hory – 400 let

Příběh Bílé hory se odvíjí od začátku české, první, reformace (1414), spolu s příběhem početně nepatrného společenství Jednoty bratrské (1457), podepřený v 16. století reformací světovou, druhou, především v návaznosti na její luterskou větev (1517) a zčásti ovlivněný i její větví reformovanou (helvetskou). Patří sem příběh České konfese (1575), Rudolfova majestátu (1609) a stavovského povstání (1618-1620) s vizí stavovského státu.

Bitva na Bílé hoře v neděli 8. listopadu 1620 a porážka českých (zemských) stavů, mluvících česky i německy, tento příběh zápasu o stavovské svobody a o svobodu víry symbolicky ukončuje. Důsledky byly ohromné. Exil půlmilionu osob z řad šlechty a měšťanů, cca 20% obyvatel českých zemí. Následoval postup absolutismu, centralizace, postupné germanizace a nábožensky rekatolizace země podle pravidla z roku 1555 ´Cuius regio, eius et religio - Kdo vládne, ten určuje také víru´, jak ho opět stanovil Westfálský mír (1648). Země dostala z větší části i novou zemskou šlechtu z ciziny.

Ke 300. výročí bělohorské bitvy byla na návrší poblíž obory Hvězda postavena skromná kamenná mohyla s pamětní deskou a se stručným nápisem ´Padlým bojovníkům sokolská župa podbělohorská, 1620-1920´. Odhalení se 7. listopadu 1920 účastnil pražský primátor.

O sto let později, 8. listopadu 2020, je v Aleji Českých exulantů iniciativou řádu benediktinek římsko-katolické církve spolu s Ekumenickou radou církví odhalován ´Kříž smíření´. Žel si tento smiřující akt protiřečí se vztyčením nově obnoveného Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v červnu 2020, kterému následně požehnal pražský katolický arcibiskup.