Zdravotnictví, lékař, kaplan, pacient

Zdravotnictví, lékař, kaplan, pacient
V Poděbradském seniorátu Českobratrské církve evangelické byly obnoveny v posledních letech seniorátní konference. Záměrem je pozvat hosty, kteří by profesně, či svým zájmem z různých úhlů prostředkovali pohled na aktuáílní téma. V minulém roce to byla politika („vztah k veřejným záležitostem“ Jindřich Halama, Petr Moos, Pavel Bělobrádek). Letošní téma bylo - naše zdraví a péče o ně (situace pacientů a těch, kteří se o ně starají; zdravotnictví vůbec). Pozvání do Nymburka přijali nemocniční kaplan a farář major Pavel Ruml i lékař a kazatel Michal Hudcovic. V průběhu programu bylo zřejmé, že pacienty jsme všichni a zkušeností ze svého okolí má navíc každý přehršel. Nanejvýš aktuální se ukázala situace nemocnic v našem okolí, jejich dobrý, jinde uspokojivý a někde dokonce havarijní stav. Příliš času se již nedostalo na věc pojišťoven a farmaceutický byznys.
Major Pavel Ruml nezapřel, co pro něj znamenala zkušenost vojenského kaplana při naší armádní jednotce v krizových oblastech. Dokumentoval vše důkladně také promítaným obrazovým materiálem. Bylo zřejmé, že vojáci v ohrožení a při úrazech intimně znají strach a bolest a jsou nám tím najednou i bližší. Posléze náš host přešel na pole své nynější působnosti, nemocničního kaplana vojenské, Motolské nemocnice. Zde slouží ovšem převážně i civilním pacientům. Kaplanů je nyní v České republice 28 ze šesti církví. V Rumlově vystoupení byla patrná dvojdomost jeho postavení, když jednak zdůraznil, že je zde „pro všechny“. Pro pacienty ateisty, stejně jako pro ostatní na široké paletě „spirituálních potřeb“. Kaplan na jednu stranu nesnáší otázku: „Tys tam jako psycholog“. Cítí se tam být jako farář. Na straně druhé jako farář většinou vystupovat nemá, pokud snad o tom není někým výslovně požádán. A nemocnice mají pacientům poskytnout informace o působení kaplana. Žel tak činí sporadicky a sestry zájem pacientů ani řádně nevyplňují do dotazníků, jak mají.
Doktor Michal Hudcovic upozornil hned z kraje na práva pacientů. Formulář s nimi rozdal v kopiích všem přítomným, aby v zápětí doložil, že v nejednom bodě je nelze striktně naplnit. Jedním z uvedených příkladů byla situace, kdy by bylo ideální, aby lékař mluvil s pacientem v plném soukromí. Situace je běžně jiná. Již při vizitě nemůže lékař nemluvit o stavu nemocného před ostatními pacienty. Navíc nejednou může být problematické hovořit před řadou přítomných příbuzných. Není to jen otázka taktu, nýbrž také možnosti mít v nemocnici po ruce soukromý prostor; rovněž času, který lékař pro pacienty má. Nejednou se nemocnice navíc potýká s nedostatkem lékařů i dalších zdravotnických pracovníků. Nemluvě o tom, že představa pacientů o možnostech lékařů je převzata ze sledovaných televizních seriálů, v nichž na jednom oddělení je více zaměstnanců, než v našich nemocnicích je běžné. Kromě toho důležitou roli hrají i finance a rozvoj technologií, jež jsou jednak přínosem, jednak limitují to, co je prakticky možné. Podle Hudcovice by celý rozpočet našeho státu spolklo zdravotnictví. Pak ovšem nezbývá, než (všude ve světě, nejen u nás) stanovit hranice léčení. Až po mez, kdy člověk nemůže „žít ani umřít“. Sám konec života může být stále nákladnější. Pryč jsou doby, kdy nám stačila standardní příručka „Domácí lékař“. Dnes na internetu je možno si otevřít nezměrné množství informací, jež nás zahltí.
V následném rozhovoru se přítomní sdíleli o řadu svých zkušeností, nejednou protikladných, aby nakonec byla pootevřena Pandořina skřínka eutanazie. Se závěrem, že nejsme na něco takového připraveni jako pacienti, lékaři, legislativa i celá společnost. Nezbývá, než svůj život vkládat do Božích i lékařových rukou s vědomím, že Bůh je s námi, když se cítíme být v plné síle, stejně tak i prosme, aby tomu tak bylo i v „hodině smrti naší“. Celkem optimistický závěr? Ve víře, lásce a naději přeci jen ANO.
Jan Kašper